Jana Sklenářová /46/ se živí jako terapeutka, konkrétně sama sebe označuje za „terapeutku duše a těla“, která pomáhá lidem ve složitých životních situacích. Pracuje s metodami Yuen Method a Emotional release. Žije v Hradci Králové, je rozvedená, z prvního manželství má dospělého syna. Na konci roku 2015 ji zasáhla tragédie v podobě toho, že zemřel člověk, kterého milovala a se kterým plánovala strávit zbytek života. A právě o smrti a o vypořádávání se s ní, je tenhle rozhovor.
Proč JANA? Janu znám, díky našemu společnému kamarádovi Vaškovi, už několik let. Vždycky byla člověkem, se kterým jsem ráda trávila čas. Je velmi otevřená a komunikativní, v její přítomnosti minuty tak nějak krásně plynou. Během doby, co se známe, jsem sledovala, jak se snaží najít lásku. Viděla jsem, že tahle cesta je pro ni hrbolatá víc, než by si zasloužila. Pak se naše kroky na čas rozdělily. Před pár měsíci se mi sama Jana ozvala s tím, že lásku konečně našla. Našla ji, ale muž jejího srdce bohužel půl roku poté zemřel při autonehodě. Chtěla o tom mluvit. Chtěla být inspirací pro ty, které potká smrt partnera. Ukázat, že i z tak temné a zdánlivě slepé uličky vede cesta. Samozřejmě jsem souhlasila. Jak terapeut prožívá, když ho zasáhne bolest? Poradí si sám, nebo vyhledá cizí pomoc? To vše jsou otázky, které mi okamžitě probleskly hlavou, a proto jsem ráda, že Jana v sobě našla odvahu vyjít se svými pocity na světlo. Děkuju.
Myslíš si, že je vůbec možné se vyrovnat se ztrátou partnera, nebo se ta bolest jen potlačí?
Já bych neřekla, že to mám potlačený. Řekla bych, že skoro na všech úrovních to mám vyrovnaný. Takže ano, je to možný.
Jsou lidi, kteří ztrátu partnera nezvládnou?
Určitě.
Co to je za typy lidí?
Když máš mašinku, co tě táhne, tak najednou, když mašinka odjede, nevíš, co máš dělat. Uvědomit si, že i ty sama jsi vlastně mašinkou, je někdy hrozně složitý. A je na každým z nás ten motor najít. Všichni ho ale v sobě máme, jen ho ne všichni používáme. Všichni máme motor, abychom dokázali žít, ale hodně lidí ho v sobě potlačilo anebo ten motor v nich potlačil jejich partner.
Jak se to vůbec pozná, že se člověk se ztrátou partnera vyrovná?
Že o tom dokážeš mluvit. A když na toho člověka myslíš, tak to první, co ti vyskočí, jsou příjemný věci, není ti z toho smutno. Můžu ti teď vyprávět o tom, jak jsme byli na Moravě, popíjeli vínko, byli na úžasným koncertě a vnímám jen to, jak mi tam bylo dobře. Pochopila jsem taky další úroveň smutku. Někoho potkáš, on tě chytí za ruku, jdete spolu nějakou cestou a najednou tam ta ruka není. Uvědomíš si, že v nějaké fázi už to je o tobě, že už nesmutníš za tím partnerem, ale smutníš za sebe. Za to, co mohlo bejt a není, a že tvoje rozhodnutí jsou zase jen tvoje zodpovědnost.
To znamená, že smutek po někom, kdo odešel, je svým způsobem prolnutý se sobectvím?
Z části to sobectví je. Těžko se to vysvětluje. V nějaké fázi totiž už přestaneš smutnit nad tím partnerem a smutníš sama nad sebou. Je to sebelítost. Než to ale pochopíš, že už nejde o něj, ale o tebe, tak to trvá. Zjistíš, že: „Je mi smutno po tom, že JÁ nemám s kým žít. JÁ nemám s kým trávit čas. Je mi smutno z toho, že se neděje to, co JÁ jsem v té dálce viděla, že se dít bude.“ Pořád je tam to JÁ, toho si všimni. A tohle si uvědomit a překonat to, pro mě bylo nejtěžší. Přiznání si toho, že smutníš sama nad sebou, do toho se ti fakt nechce. Najednou tě přestane všechno bavit a propadáš se do neznáma. Nemáš záchytný body, nikdo tě nechytá za ruce a je to všechno na tobě. Smířit se s tím, že to tak je… JÁ jsem zase musela chodit po vlastních nohou. JÁ jsem musela začít točit tím volantem tak, jak jsem chtěla JÁ. Už jsem se viděla v domečku, jak si užíváme pohodu, jezdíme na výlety, ale nic z toho nebylo.
Jak jste se seznámili?
My jsme se poznali už dlouho předtím, než jsme spolu začali být. Poznali jsme se na jednom kurzu, kde on byl s celou svojí rodinou. Bylo to setkání lidí, co se zajímají o alternativní věci. Tam si mě zapamatoval. Jeho žena měla tehdy po zlomenině ruky a nemohla s ní hýbat, tak s tímhle problémem nakonec přišli za mnou, abych jí zkusila jako terapeutka pomoct, protože opravuju duši, ale někdy i tělo. Takže i když ke mně nejdřív chodil sám, pak u mě několikrát byli společně.
Chodili kvůli ruce, nebo měli problémy ve vztahu?
Chodili ke mně později i proto, že jim to moc ve vztahu nefungovalo. Snažila jsem se jim pomoct, aby to dokázali překonat a dali to zase dohromady. On pak potom ke mně zase jezdil na terapie sám a postupně se mi začínal dvořit. Komunikovala jsem s celou jejich rodinou, jeho ženu jsem znala, takže jsem ho vždycky posílala zpátky s tím, že si s ním nic začínat nechci. Byla jsem jeho terapeutka a to není správně.
Dvořil se ti muž, který se ti sice líbil, byl ale zadaný a jeho manželství jsi na terapiích zkoušela slepit. Upřímně Jani, určitě jsi chtěla, aby se ti to povedlo?
Jo, jo, to určitě. Chtěla.. Opravdu chtěla.
To, že k tobě docházel na terapie i sám, myslíš si, že to byla jen záminka tě vídat, nebo opravdu potřeboval něco řešit?
Potřeboval. Potřeboval něco řešit. On si v mládí rozříznul ruku motorovou pilou a měl nepohyblivé prsty. Toužil si zapnout knoflíček u košile. Pracovali jsme na tom, aby se ty prsty rozhýbaly. A povedlo se nám to!
Popiš mi, jak postupně ten vztah mezi vámi vznikal.
On se snažil strašně dlouho. Než jsme si spolu začali, znali jsme se čtyři roky.
Říkala jsi, že si ho řadu měsíců odmítala. Co a kdy se v tobě zlomilo, že jsi přestala vzdorovat?
Já jsem se nějak jako rozhodla, že vlastně jeho žena je jeho problém a že nemůžu věčně rozhodovat za něj. O hodně mužů jsem přišla tak, že jsem je poslala k jiný ženský. A pak jsem viděla u jedný kamarádky, že když si s ní nějakej zadanej muž začal, velmi mu to prospělo. Jeho žena si pak taky našla někoho jinačího a mohli se rozdělit. Mohli jít každý svou vlastní cestou a už se nemuseli trápit. Hlavně jeho manželství vypadalo šťastně jen navenek. Jednou ke mně přijel a byl úplně zoufalej. Otevřel se ještě víc, než na terapii a začal povídat o tom, jak jim to dlouhodobě nefunguje. Nechci zacházet do detailů, ale prostě z toho byl nešťastnej. Do mě se opravdu zamiloval. Začínal plánovat budoucnost, měl v hlavě novej začátek. Mluvil o rozvodu a já mu říkala, že jestli se chce rozvézt, ať se rozvede kvůli sobě, ne kvůli mně, že se na mě nemůže fixovat. On to pochopil a podal žádost o rozvod.
Kdy jste se viděli naposledy?
Ten den, co se to stalo. Bylo to 25. 12. 2015. Pozvala jsem ho na oběd. Den předtím slavil Vánoce se sestrou. Po tom obědě u mě měl mít ještě Vánoce se svými dětmi. Jako dárek jsem od něj dostala klíč od jeho domu, klíč k naší společné budoucnosti.
Klíč od toho domu, kde žil se svou rodinou a kde jeho žena ještě toho času žila?
Jo. Že by si moc přál, abych tam s ním bydlela já. Takže toho 25. 12. jsme tady byli všichni. Moje ségra, její muž, bylo to milý, příjemný a on odpoledne odjížděl domů za dětma, aby si s nima večer udělal Vánoce. Domů už ale nedojel. U Jičína se srazil s jiným autem, a zabil se.
Vinou toho druhého řidiče?
Ne, vinou jeho. Já vlastně ani pořádně nevím, co se stalo. Nevím, jestli usnul, jestli měl zástavu srdce, nevím, co se stalo. Prostě vjel do protisměru a zemřel. A fakt si nemyslím, že se chtěl zabít. On se strašně moc těšil na to, že budeme spolu přes Silvestr čtyři dny, co všechno spolu zorganizujeme, jak si užijeme, a myslím, že kdyby to chtěl skončit, tak nedostanu ten klíč. On mi říkal, že je nesmírně šťastnej, že se mu splnilo všechno, co si kdy přál. Jedna vědma, se kterou občas komunikuju, mi řekla, že ten vztah nebude mít dlouhého trvání. Tak jsem si myslela, že se rozejdeme, ale na tuhle možnost jsem vůbec nepomyslela. To tě ani nenapadne, že se ti ten partner prostě zabije. To je takovej šok, to vůbec nepředpokládáš. Nikdo si neuvědomuje, že tohle se může stát i jemu. Těšila jsem se na náš Silvestr a najednou BUCH a všechno je jinak.
Jak ses to dozvěděla?
Já jsem mu psala SMSky. Psala jsem mu večer, jak si užívá večer s dětma, psala jsem mu ráno. A pak jsem napsala nějakou zprávu, ať se ozve, co s ním je. Odpověděla mi jeho dcera, krátce, že se táta zabil včera v autě. Odepsala jsem, že tomu nevěřím, že to nemůže bejt pravda. Vytáhla jsem svého syna z postele. Byla jsem v panice, nechápala jsem, mozek nefungoval. Chtěla jsem po něm, ať se podívá, jestli se u Jičína stala nějaká nehoda. Když to tam našel, nastal příšernej šok. Obrovskej. Pro nás všechny. A v tu chvíli mi došlo, že nikdy nevíš dne ani hodiny, kdy se něco změní a něco bude jinak. Já jsem vůbec nevěděla, co se sebou. Naštěstí jsem zavolala Danovi, svému kamarádovi terapeutovi, takže vlastně už dvě hodiny potom, co jsem se to dozvěděla, jsem začala pracovat na tom, abych se s tím dokázala vyrovnat. Vím, co to udělá s lidma, když nechaj rozvinout všechny ty škodlivý domněnky typu: „Mohla jsem udělat něco jinačího? Mohla jsem tohle a tohle a bla bla bla…“. Najednou jsem měla v hlavě větu: „Tak, Jani a teď se ukáže, jestli to, co učíš, umíš prakticky i udělat. Jestli umíš zvládnout ten smutek v takhle vyhrocený situaci.“
Aby ses z toho dostala, vyhledala jsi pomoc jiného terapeuta. Obecně vzato, dokáže si v takové situaci pomoct terapeut sám?
Ne. To nejde. Nedokáže to. Ty emoce jsou tak silný, že to nejde. Mně pomohlo to, že ty techniky znám a uměla jsem s nimi pracovat. Věděla jsem, že s tím smutkem nesmím zůstat moc dlouho.
Proč?
Vytvořila by se hromada domněnek a bolestí, který se v těle usídlí nejen na jednom místě, ale všude. Začne se ti těžko dýchat, můžeš mít problémy se žaludkem, můžeš to mít v nohách, v těle, a přestaneš to zvládat. Dostaneš se do apatie a potřebuješ někoho, kdo tě z toho vytáhne. A já se nechtěla propadnout tak hluboko.
Chtěla jsi..… nežít?
Chtěla jsem jít spát, probudit se a vědět, že se nic nestalo. Chtěla jsem vypnout a nepřiznat si to. Nejtěžší bylo přiznat si, že on už tu není a nebude, že umřel, že je pryč a já ho nikdy neuvidím. S tímhle se vlastně začíná. Musíš přijmout tu smrt. I když to strašně bolí, i když nechceš, i když se s tím pereš. Jiná cesta není. Když to uděláš, tak se ti uleví. Teprve po tomhle zážitku chápu, do jakých stavů se může dostat člověk, který někoho ztratí. Naše mysl je neuvěřitelná v tom, co ti všechno nabídne. Chce tě potopit, chce tě vydusit.
„Musíš to přijmout, musíš odpustit, musíš to nechat odejít..“ To jsou univerzální rady pro každou krizovou situaci. Někomu to poradit je snadné. Ale jak to zrealizovat? Jak se něco takového dá udělat?
To je přesně ta technika, kterou my používáme. Najdeš ten pocit v těle, a necháš ho jít. To se těžko vysvětluje, to bys musela prožít. Lidi dost často nechtějí. Nechtějí se toho utrpení pustit, protože to je to jediný, co jim vlastně zbylo. Aby lidi pustili smutek, musí mít hvězdu na obloze, za kterou můžou jít, a to je ten jejich život.
Ty jsi taky měla stavy, že ses obviňovala?
Určitě. Přemýšlela jsem, co jsem mohla udělat jinak, co jsem mohla změnit, jestli neměl odjet o chvíli dřív, nebo o chvíli dýl. Naštěstí jsem to už smazala z hlavy, takže si nepamatuju, co se mi tam všechno rojilo, ale rojilo se mi tam toho hodně. Chtělo velkou sílu zastavit tu mysl, aby přestala vytvářet domněnky a neprodukovala další myšlenky CO KDYBY. Kdybych tohle nedokázala, tak se z toho zblázním, a zničí mě to.
Dá se to zvládnout bez nějakých uklidňujících léků?
Neměla jsem žádný léky. Nic. Neměla jsem pocit, že by mi to pomohlo. Já léky neberu. Z toho nejhoršího jsem se dostala asi za tři dny intenzivní práce s terapeutem. To ale neznamená, že máš vyhráno. Ten proces smutku má hodně fází a úrovní, a trvá to dlouho. Přijdou chvíle, kdy se dostaneš na nějaký místo, kde jste byli spolu, vzpomeneš si, co jste tam všechno zažili a znovu ti je smutno. Takže to zase potřebuješ z toho těla dostat ven, aby se to tam nezahnízdilo. Potřebuješ s někým mluvit, čistit to a tak pořád a pořád a pořád dokola. Problém byl taky hlavně v tom, že se svou rodinou jsem o tom nemohla vůbec mluvit.
Proč?
Protože jsem viděla, jak je to hrozně zasáhlo. Občas je prostě nejtěžší komunikovat s vlastní rodinou. Oni se mnou ani moc nemluvili, protože se báli, aby něco neřekli špatně. Navíc nám pár měsíců předtím zemřela babička. Nechtěla jsem jitřit ty rány, takže jsem se snažila z toho dostat, jak jsem uměla.
Vyhýbala ses pak místům, kam jste spolu chodili?
Bydlela jsem v té době u rodičů, ale měla jsem pronajatý kvůli práci ateliér v Hradci. S ním jsme se scházeli tam a tam nám bylo moc dobře. Nejtěžší pro mě bylo, dojít právě tam. To jsem udělala hned druhej den. Hrozně to bolelo, ale nemohla jsem to odkládat. Když jsem pak chodila na místa, kde jsme třeba byli spolu, tak tam mě to bolelo a bylo mi to líto. Vždycky jsem nějakou dobu plakala a zavolala třeba nějaké kamarádce, která mi řekla, že to, že pláču, je v pořádku. To jsem v tu chvíli prostě potřebovala slyšet. Ten smutek si nesmíš nechat v sobě, musíš ho vypustit, jinak se ti nikdy neuleví. Někdy se člověk má tendenci uzavřít v tom smutku. Já taky, ale pak jsem si řekla: „Sklenářová, musíš přestat, musíš žít dál!“
Snad všichni jsme někdy ve filmu viděli scénu, kdy blízký člověk zesnulého dotyčnému nadává a osočuje nebožtíka ve stylu: „Co jsi mi to udělal? Proč jsi mě tu nechal?“. Měla jsi to i ty?
Jo, no jasně! To jsem teda měla. Hrozně jsem mu nadávala. To byl hněv obrovskej. Jak si to mohl dovolit, proč mě tu nechal, proč se na mě vykašlal, proč mi to udělal.
Proč takhle lidi reagují? Je to nějak spojeno s tou sobeckostí, o které jsme mluvili?
Ne. Máš v sobě lítost a hněv. Hněv z té situace a přirozená reakce je, ten hněv vyventilovat a to uděláš tak iracionálně, že vlastně nadáváš tomu člověku, i když je mrtvej. Mně to hrozně pomohlo. Nadávala jsem a tím jsem sdělila svoje nejniternější zranění, který tam byly. Nechals mě tu! Proč jsi to udělal? To bylo tak hezký! Těšili jsme se na společnej Silvestr a ty si klidně zmizíš!
Měla jsi dřív klienty, kterým někdo zemřel?
Procházela jsem s některými tu smrt, ano. Věděla jsem, že důležitý je se s tím smířit, ale hlavně nastavit a podpořit tu touhu, že chceš žít, že máš právo žít, protože v tu chvíli je hrozná depka..
Kladla sis otázku, proč se to stalo zrovna tobě?
Ano. A to bylo taky těžký přijmout, protože na to není odpověď. To nejde zjistit. Měla jsem tendenci se na to všech ptát, ale musela jsem vzdát toho hledání PROČ. Trvalo mi to dlouho.
Stalo se to v období Vánoc, jak se od té doby změnilo tvé prožívání svátků?
Je mi smutnějc. Ty první Vánoce jsem si řekla, že je čas na to, aby odešel smutek na všech možných úrovních. Začínala jsem chápat, že zvládání smutku je proces. Vánoční období jsem pojala záměrně úplně jinak. Miluju živý stromečky, vysoký jedle do stropu, na tom slámu, jen přírodní věci, to jsem já. První rok bez něj jsem udělala adventní věnec z mořských mušliček. Dala jsem tam vánoční ozdoby po mamce, naházela jsem na to to stříbrný, chtěla jsem oddělit to předtím a to nový, abych se nevracela do toho smutku. Vzpomínka na něj tam bude pořád, ale snažím se, aby nebyla smutná.
Říká se, že emoce ženy se ukládají ve vlasech, proto se po rozchodu nebo po nějaké bolesti většinou ostříhají. Změnila jsi nějak svůj vzhled?
Jo, nechala jsem se ostříhat. Tou největší změnou v mým životě ale bylo to, že jsem čtyři měsíce poté odletěla s kamarádkou na Bali. Já si to celý život přála. Díky tomu všemu mi došlo, že to musím udělat hned, protože nevím, kolik tady mám času. Já se vždycky bála odcestovat někam daleko. Neumím anglicky, nevěděla jsem, co se mnou udělá dlouhý let a ještě jsme jely bez cestovky. Zaplatily jsme si jen letenku. Bali pro mě byla cesta proměny. To se mi vrátila radost ze života. Byly jsme tam tři týdny, viděly jsme nádherný věci. Nechala jsem si od balijského šamana udělat terapii. Tam tenkrát odešla velká, dost hluboko zakopaná část smutku. To mi tekly slzy jako hrachy a tam jsem věděla, že to jednou zvládnu překonat.
Mluvila jsi potom s někým z jeho rodiny?
Ne.
Takže nevíš, jestli o tobě věděli?
Nevím. Vlastně jsem se jen jeho dcery snažila přes smsky zeptat, kde má hrob. Chtěla jsem tam dojít, koupila jsem mu andělíčka. Ona mi to neřekla. Řekla jen, že je vlastně všude, a já jsem pochopila, že to nemá cenu. Že nemá cenu vracet se ke starejm věcem.
I když to zní nevhodně, ale co Ti tahle událost přinesla pozitivního?
To, že vím, že to jde. To je velký pozitivum pro mojí práci. Vím, že to jde, že to funguje, pokud chceš. Vím, kde to má jaký úskalí. Vím, co bude následovat, a ověřuju si, zda to tak opravdu je. Přineslo mi to to, že o tom mám mluvit, a taky mi to ukázalo, že ten život máš žít. Ne čekat na správnej okamžik. Co je správnej okamžik? Ten je teď. Přineslo mi to poznání toho, že se můžeš zamilovat, když se potkáš s tou správnou osobou. Já si myslela, že už to nejde. On mi říkal: „Ty jsi jako vítr. Nespoutaná. Ale když budeš chtít, já tady na tebe vždycky na tomhle místě počkám.“ On mi dal volnost, a já si najednou uvědomila, že když ji mám, jsem radši s ním.
Vlastně ani nevíš, kde má hrob. Jak ses s ním rozloučila?
Šla jsem na jeden hřbitov, kde je babička s dědou a řekla jsem mu, že na něj myslím. Já ho dost často vnímám jako svého ochránce, když potřebuju, tak se mnou je. Ze začátku se mnou byl hodně, teď už jen občas.
Zdá se Ti o něm někdy?
Ne.
Rozmlouváš s ním někdy?
Občas, ale už málo.
Myslíš si, že se dokážeš ještě někdy zamilovat?
Ráda bych.
Takže to není tak, že jsi škrtla lásku?
Ne, ne, ne! Došlo mi, že ten parťák pro život je moc fajn. Mít s kým prožívat radost, smát se, jezdit na výlety, to je k nezaplacení.
Nedávno jsi pomáhala ženě, které na rakovinu umíral manžel. Strávili spolu celý život. Liší se nějak průběh truchlení u člověka, který ztratí celoživotního partnera, od truchlení člověka, co přišel o lásku po několika měsících?
Já myslím, že pokud jsi zamilovaná, jsi v té křivce nejvýš. Je ti blaženě, úžasně, a já bych řekla, že ten pád na dno je prostě větší. Padneš na nulu z mrakodrapu. Když ti odejde někdo po dvacetiletým vztahu, tak je to určitě jiný, ale ty fáze toho smutku a smiřování se s ním jsou hodně podobný. Zjistila jsem, že když těm klientům někdo ukáže, že to dal, tak oni zjistí, že je to možný zvládnout.
Teď se stěhuješ na Moravu. Souvisí to s tím nějak? Máš potřebu změnit místo k žití?
Mám potřebu změny, ano. Už dřív jsem o tom přemýšlela, ale tahle událost mi ukázala, že musím vykročit někam jinam. Nechci zůstat sama a potřebuju nový impulsy. Nevím, jak tam budu dlouho. Nevím, co bude, ale potřebuju změnu.
Ohledně rozhovoru jsi mě kontaktovala sama. Co bylo tvojí motivací?
O smrti se moc nemluví. Došlo mi, že díky téhle zkušenosti můžu dát lidem naději, že i z takový situace vede cesta ven. Je zvyk, že když někdo umře, tak pláčeme, protože to tak je dobře. Já ale zjistila, že lidi, co o někoho přijdou, potřebujou naději a podporu, že ten život nekončí, že oni žijou dál a že ti naši zemřelí, co nás měli tolik rádi, by si určitě nepřáli, abychom byli smutní a přestali žít. Není vůbec nutné v tom utrpení zůstávat.
Co jsi udělala s tím klíčem od jeho domu, co Ti dal?
Mám ho. Už jsem ho měla i v ruce. Říkám si, že tohle si do života dál brát nemůžu. Jitřit starý rány, to nemá cenu. On vlastně asi nikdo neví, že mi ho dal. Možná ho vyhodím, ale jak ti to říkám, tak to tak necejtím, brrr. Ten do popelnice nepatří.
Souhlasím s tebou, vyhodit není správně, to mě úplně zamrazilo, když jsi to vyslovila. Co ho nechat na nějakém vašem místě? Tam, kde jste třeba spolu plánovali společnou budoucnost? Tam, kde vám bylo hezky?
Jak o tom mluvíme, tak ve mně sílí pocit, že ten klíč patří pod zem. Na nějaký místo, který mi je blízký. Odevzdám ho tam a na to místo už se nevrátím. Jo, to je ono. Tak to udělám. Děkuju…
Já děkuju.
