Silvie stojí na parapetu a konsternovaně sleduje oknem hrůzný výjev. Vidí starou klečící ženu, která své spjaté ruce upíná ke zdi, směrem k obřímu kříži s Ježíšem Kristem a z jejíchž úst z posledních sil střídavě vycházejí motlitby a volání o pomoc. Nad ní se s nožem v ruce sklání její nepříčetná dcera a ostrá čepel opakovaně svůj cíl nemíjí…
Psal se rok 1975. Silvie Dymáková /55/, chtěla zachránit život ženě křičící o pomoc, sama o ten svůj málem přišla. Schizofreničce Marii, která jí s kudlou v ruce pronásledovala, unikla skokem přes vysoký plot. Kde se v ní tu chvíli vzalo tolik síly překonat překážku, na kterou je za normálních okolností potřeba žebřík, dodnes nechápe. Srovnání s případem ze Ždáru nad Sázavou* je nasnadě. Obě události totiž měly stejný scénář. Útok – zranění oběti – hospitalizace útočnice – propuštění – další útok – smrt oběti. (* V říjnu roku 2014 pobodala schizofrenička několik studentů, při útoku zemřel 16-ti letý chlapec).
Proč SILVIE? Ne, shoda jmen není náhodná. Události ve Ždáru nad Sázavou u nás v rodině oživily příběh, který s námi dlouhá léta žil, ale mluvilo se o něm méně a méně.. Až do onoho loňského října. Tenhle příběh je přímá zkušenost mé mamky, která naprosto pochopitelně, vzhledem ke svému otřesnému zážitku, péči o psychiatrické pacienty dlouhodobě kritizuje. Z tohoto pohledu má potřebu se k věci otevřeně vyjádřit, podnět na rozhovor vzešel přímo od ní.
Od té doby, co na Tebe zaútočila Marie, uteklo přes 30 let. Co s Tebou po těch letech dělá, když si na to vzpomeneš?
Naštěstí už nic, tohle jsem si zpracovala. Dělá to se mnou maximálně to, že vím, že se to může stát kdykoli kdekoli znovu a ochrana proti tomu prostě není.
Kolik Ti tehdy bylo?
Když mě chtěla zabít, tak to mi bylo 15 a chodila jsem na gympl. A když zabila svojí mámu, tak to už jsem pracovala, to mi bylo tak 20, 21.
Pojď to vzít od začátku. Marie tedy byla Tvoje kamarádka z dětství?
Dcera našich sousedů, byla starší, asi o patnáct let. Ale řachlá na pohled už byla odmalinka. Já jsem tam chodila, protože oni měli piano a my ne, mě hra na piano strašně moc lákala. Pamatuju si, že jsem tam jednou přišla a protože tehdy se nezamykalo, tak dveře byly otevřené, zaťukala jsem, přišla jsem do kuchyně, kde seděla Mařena i její rodiče. A ona mě doslova vrátila na chodbu a chtěla po mně, ať do místnosti vejdu znovu, ať nezdravím její rodiče a pozdravím zvlášť jen jí. To mi bylo sice asi jen šest, ale tenhle moment mám v sobě uložený, protože tam poprvé mi došlo, že je něco špatně.
Vždycky jste mi říkali, že na stavu Marie se odrazila i výchova jejích rodičů..
Oni jí drželi až nezdravě zkrátka, nic a nikam nesměla. Vystudovala peďák a potom dělala vychovatelku na intru. A říkalo se, že přišla do jiného stavu. Jestli s nějakým studentem, to nikdo neví. Každopádně ale pořád žila s rodiči a ti, když se to dozvěděli, tak bylo hrozně zle, i přesto, že už byla čerstvě dospělá. Její silně věřící matka jí zakázala nemanželské dítě přivést na svět a veřejné ostudy se bála tak moc, že se uchýlila k tomu, že povolala z kostela svíčkové báby, aby její dceři provedly potrat. Kdyby byl ten potrat udělanej oficiálně, musela by jít Marie nejdřív ke komisi, která by o tom rozhodla, protože tenkrát se chodilo. Jenže, tam už by se dostalo ven, že se Marie s někým spustila a to byl pro její mámu nepředstavitelný problém, veřejná ostuda. Stejně tomu ale nakonec neunikla, ani svíčkové báby neměly pusu na zámek.
Možná právě to bylo tím spouštěčem, kdy se u ní schizofrenie rozjela, nemyslíš? Četla jsem, že u 40% diagnostikovaných schizofreniček se jejich nemoc projevila už před devatenáctým rokem. Příčinou je kombinace genetické výbavy a silné stresové situace..
Jo, to si myslím. Něco si v sobě nesla už od narození, ale tohle ten její psychický zlom nastartovalo a už to jelo. Začala pořád chodit po zahradě a zakopávat budíky, protože pořád říkala, že v baráku mají bombu.
Otec Marie se nějakou dobu po tomhle „svíčkovém potratu“ oběsil. Ani on to neustál..
On vždycky, když se picnul, tak chodil po zahradě a říkal. „Okolo mě tady mohly běhat dvojčata. A místo toho mám doma dva blázny, jedný hráblo z matky a druhá je náboženská fanatička.“ Ten to nemohl rozdýchat. A jestli si hodil smyčku sám, nebo mu pomohla jeho žena, kdo ví. Do oprátky ho jeho žena doslova nahnala tím psychickým terorem, to jo. Pak se říkalo, že mu pomohla i fyzicky, ale zase – kdo ví, jak to bylo?
Kdo ho tenkrát našel?
Právě ona, jeho žena. Ona se vracela z kostela, Tvoje babička šla z konzumu, šly kousek uličkou spolu, pak se rozloučily a ona pak za babičkou vyběhla a křičela „táta, táta..“ No a mamka (Tvoje babička) tam vběhla a na jejich zahradě, vzadu v kůlně, on seděl na špalku, jazyk venku, kolem krku smyčku. Babičce se udělalo špatně a Mariina matka jí povídá. „Já přišla z kostela, on tady visel, tak jsem ho odřízla……“ No nevím, ale to mi teda přijde dost divný. Pak přijeli pohřebáci, ale jak už byl ztuhlej, tak ho nemohli dostat do rakve. Já jsem se schovala u nás v baráku na půdě a odtamtud jsem to všechno pozorovala. Přijeli i policajti, na nohou měli nějaký kanady a to vidím do dneška, jak nemohli to tělo narovnat, tak jeden z nich dupnul, zakřupalo to, trochu ho narovnali, pak už ho dali do rakve a odvezli.
Takže další extrémní zátěž na psychiku pro už tak pološílenou Marii. Smrt otce..
Jestli do té doby blbla, tak to, co se začalo dít potom, se nedá vůbec srovnat. A já jsem jednou šla po uličce domů, to mi právě už bylo těch patnáct a slyšela jsem od sousedů z okna volání o pomoc. Tak jsem tam šla, otevřela branku, stoupla si na sokl pod okno, bylo otevřené, přitáhla se za parapet, chytla jsem se a viděla, jak Mařena s nožem zezadu bodala do matky, která klečela pod křížem, motlitby se mísily s voláním o pomoc. Marie měla obrovskej nůž, vždycky, když si tady v kuchyni beru ten největší do ruky, tak si na to vzpomenu. A pak mě Mařena zahlédla, přestala bodat do matky a zařvala na mě: „Ty kurvo, já Tě zabiju.“ Vrhla se po mně do toho okna s nožem, bodla do vzduchu, ale já stačila uhnout, ale špičku nože jsem na nose cítila. Ne obrazně, fyzicky, uhla jsem na poslední chvíli. Racionálně se mě můžeš zeptat, proč jsem hned neutekla, ale to nešlo! To prostě nešlo, to bylo úplně, jako když Tě to tam přilepí a nemůžeš se hnout.
Zachránila ses tím, že jsi na poslední chvíli přeskočila vysoký betonový plot. Vůbec mi není jasný, jak jsi to mohla dokázat, to si pamatuju i já, že měl dobrý dva metry.
Dodneška to nechápu. To už můj táta koukal z okna našeho baráku a celou dobu mě pozoroval, co dělám. A když viděl, že já skáču přes plot, já nesportovec, tak to že se musí něco dít. Nehledě na to, že ten plot byl pro mě za normálních okolností absolutně nepřeskočitelnej. Takže se tam hnal a Marie se hnala za náma, ale naštěstí jí zbrzdily vchodový dveře u nich v baráku, který byly vyjímečně zamčený. Doběhla jsem domů, zabednili jsme se a zavolali policajty. Ti přijeli, vchodové dveře u nich vyrazili, ale pak zjistili, že jsou uvnitř jejich domu najednou zamčený dveře úplně všechny.. Tenkrát tenhle útok Mariina matka přežila, když přijela záchranka a odvážela jí pobodanou do nemocnice, tak ona z transportního lůžka ještě křičela: „Neberte mi Mařenku, neberte mi Mařenku..“
A co se stalo s Marií?
Tu odvezli, do blázince. Nejdřív do Liberce, pak do Bohnic. Mezitím se její matka uzdravila, vrátila se domů a Marie se tam občas začala zase objevovat. Prý na revers. Jenže to už zase vysazovala prášky, které měla brát pravidelně, ale nebrala. Takže vždycky, když se tam objevila, zase začala zakopávat budíky po zahradě. Sousedovi, který byl u armády, je nosila kolikrát i v noci, že musí tu bombu zlikvidovat. A nám bylo jasné, že se nevyřešilo vůbec nic, že se musí něco stát. A vidíš, stalo.
Jak je možné, že ji po tom prvním útoku nezavřeli? To přece ještě byla plně svéprávná.
Já už přesně nevím, jak to bylo, ale za pokus vraždy vlastní matky nějaký trest dostala, ale nějak se to všechno natahovalo, vyšetřování, soudy, hlavně to zkomplikovala ta její léčba, která výkon trestu pořád odkládala. A tak než stihla nastoupit do basy, tak přišel ten druhý útok, matku zabila.
Nevnímáš Marii jako oběť vlastní matky?
Jo, určitě. Marie, když už byla víc doma, než v blázinci, pořídila si dva malé psy, krysaříky. Byli tam, pár měsíců a pak najednou zmizeli. Tvoje babička se ptala, kde jsou a Mariina matka řekla, že přišla na to, že Mařenka s těma pejskama dělá nehezký věci a že je musela nechat utratit. Tím, jak Marie byla odjakživa držená zkrátka a nemohla mít žádnou známost, matku měla už od puberty za zadkem a holka si mohla nechat o klukách jen zdát, tak to bylo neštěstí. Navíc poté, co jí matka donutila nechat si udělat potrat, tu svou ostrahu dcery ještě zesílila. A tak to prostě pak Marie vyřešila takhle, nechala si dělat dobře od těch pejsků, prostě si to vynahrazovala. Takže jí matka zabila psy a to už byl definitivní konec..
Pak Marie zaútočila na matku znovu?
Jo. My jsme odjeli na pár dní tehdy do Německa a když jsme se vrátili, králíci u nich běhali po zahradě, prokousali pletivo v kotcích a dostali se ven, měli hlad. Shodou okolností za chvíli dorazily i svíčkový báby, zeptat se, co je s paní, jestli není nemocná, že nebyla několik dní v kostele. Takže můj taťka zase zavolal policajty, ti dveře otevřeli a během pár vteřin byli zase venku a zvraceli. To, co Marie udělala se svou matkou, prý nikdy neviděli. Policajti si u nás doma udělali základnu, byli jsme široko daleko jediní, kdo měl v baráku pevnou linku. Chlapi z mordparty říkali, že to byla nejhorší vražda v historii celého kraje.
Jak jí tedy přesně zabila?
Matka klečela před křížem, modlila se. Marie jí zasekla sekeru do hlavy. Pilkou jí pak tu hlavu odřezala, kleštěma jí skalpovala vlasy a po celým těle bylo hrozně moc bodných ran, nevím kolik, ale vem si, kolik jich muselo bejt, když jen posmrtných napočítali 35. Mařena nebyla doma, ale už několik dní předtím se toulala po městě a každýmu říkala, že má doma mrtvolu. Jenže nikdo jí to nevěřil, už všichni věděli, že Mařena je blázen. Ona chodila po městě v noční košili s flekama od krve, zmatená, dezorientovaná a vykládala, že doma je mrtvola. A lidi jí na to říkali: „Mařeno, zase ti to hrabe, dej nám pokoj, jdi domů.“ Takže když se našlo tělo její matky, nikdo nevěděl, kde zrovna Mařena je. A přišlo se na to tak podivně. Jel vlak a jeho strojvedoucí před tunelem viděl na lokomotivě, osobu v noční košili. Prý myslel, že se pomátl, vůbec nechápal, co se děje, ale ta osoba tam fakt byla. Takže pak hned za tunelem zastavil, zavolal policajty, ale než přijeli, utekla. Pak někam běžela lesem, doběhla na silnici a stopovala auta. Tím, že už to bylo dál od města, kde jí znali, tak už samozřejmě osoba v noční košili s flekama od krve nebyla braná jako „ta švihlá Máňa odvedle“, ale lidi, co jí zastavovali, si prej hned řekli, že musel z psychiatrie utéct pacient, takže jí zastaví, naloží a odvezou zpátky. To byl rok cca 1980. Ona jim tvrdila, že je manželkou říšského protektora, ti lidi jí to odkývali a řekli, že jí v tom případě odvezou za manželem. A tak se dostala na psychiatrii. Když jí přijímali, tak ještě personál nevěděl, co provedla, ale pro jistotu zavolali policii a ta jim sdělila, co se stalo. Takže jí ihned jako mimořádně nebezpečnou pacientku převezli na nejtěžší oddělení do blázince v Boleslavi, resp. do Kosmonos.
A tam jí zbavili svéprávnosti?
Ano. Soud nařídil na 15 let ochrannou léčbu. A moje mamka jí dělala poručníka, protože už Mařena nikoho neměla, babička byla sousedka a ještě navíc v tu dobu dělala poslankyni, ten region měla na starosti a proto jí soud určil. Od doktorů jsme si vyslechli, že lidi, co jsou zavřený na tom nejtěžším oddělení, dostávají tak silný léky, že to srdíčko to nevydrží, že odejde na následek předávkování. Ale pak nastal převrat a všechno se to tak nějak zvláštně uvolnilo.
Pamatuju si, že odtamtud několikrát utekla a vždycky volali z blázince, aby nás varovali, protože bylo jasný, že půjde sem. Ale tehdy jsem to jako malá vůbec nechápala. Telefon, panika, zabednit barák.
Ona utíkala většinou o prázdninách, samozřejmě, že jí to táhlo domů. Jednou nám z Kosmonos ani nestihli zavolat, my jsme seděli v kuchyni a ona tam zničehonic přišla. A ty už jsi tam byla, ty jsi ten poplach zažila asi čtyřikrát. Jako děcko ses jí šíleně bála.
Když se nám objevila v kuchyni, tak co se dělo potom?
Naši zavolali nějak nenápadně bezpečnost a ti jí odvezli zpátky. Tebe jsem mezitím někam schovala a zavřela.
Kdy se dostala ven?
Pustili jí v roce 95, byla tam 15 let, ona na ty léky nezemřela. Vydržela. A protože ten dům hrůzy, kde se stala vražda, se mezitím stihl prodat, soud peníze uvolnil a za to Mařeně koupil v Mladé Boleslavi garsonku. Potom už se o ní nikdo nezajímal, byla prostě jiná doba. Každýmu bylo jedno, jestli bere prášky, nebo ne. Pak se říkalo, že začala fetovat, začala střídat chlapy, dostala AIDS, o byt přišla a vrátila se do svého rodiště. Našla si tam vdovce, kterému všichni říkali, že se zbláznil taky, když si do baráku nastěhuje vražedkyni. Pak se zase ztratila. A pak už o ní nikdo neslyšel. Ta už bude mrtvá.
Sledovala jsi víc ten případ ze Ždáru?
Samozřejmě, že sledovala. A pořádně jsem u toho nadávala. Jednou ten člověk je nemocnej, má poruchu a tudíž je pro okolí nebezpečnej. Já od té doby, co jsme prožili všechno to s Marií, poznám schizofrenika naprosto bezpečně. Podle očí, oči to skrýt nedokážou. A na ty její oči já nezapomenu nikdy.
