Karel Daňhel /45/ je muž, který by o sobě mohl říct, že se z elitního pilota stal doplňovačem v Tescu. Karel byl před pár lety klíčovým svědkem v kauze Casa. (Kontroverzní nákup letounů za 3,6 miliardy.) Jako expert na vojenskou techniku zpracovával na generálním štábu posudky k nákupu těchto letounů. Tvrdí, že by ho ani ve snu nenapadlo, že zažije to, co zažil. Na nákup strojů prý tlačili politici a ministerští úředníci, ale protože on chtěl být objektivní a „nechtěl v předražené a podplacené zakázce skákat tak, jak oni pískali“, stal se podle svých slov obětí cílené likvidace. Několik let ho sledovalo Vojenské zpravodajství, přišel o bezpečnostní prověrku, byl nařčen z přijetí úplatku a nakonec i obviněn z pedofilie. Protože byl přesvědčen o tom, že jde o systémovou a účelovou diskreditaci, začal se soudit. Vyhrál. I když mu hrozilo 10 let vězení, dočkal se osvobození. Dívka nakonec uvedla, že si znásilnění vymyslela. Soud Karla Daňhela v otázce pohlavního zneužívání obvinění zprostil a navíc mu přiznal odškodné ve výši 400 tisíc korun, což je s jedinou výjimkou zatím nejvyšší přiznané odškodné za neoprávněné trestní stíhání.
Celou anabázi si můžete připomenout např. v komentáři Jaroslava Spurného. (Respekt.cz)
Proč KAREL? Karla jsem znala jen z médií. Sledovala jsem skrze záplavu článků příběh důstojníka, kolem kterého se roztočil kolotoč podivností, obviňování a pošpiňování. Když jsem se dozvěděla, že je bývalým kolegou mého otce, požádala jsem o propojení. S Karlem jsem se několikrát sešla, a tak jsem poznala muže, který ztratil víru. Nevěří lidem a novinářům už vůbec ne. S otevřeným rozhovorem souhlasil jen proto, že jsem (jak Karel říká) „dcera důstoníka, kterej je fér chlap“. Karel si je jistý, že všechno, co se kolem něj dělo, bylo vytvořeno účelově. Jeho vyprávění zní místy dost neuvěřitelně a třeba si i řeknete, že případy, kdy se systém někoho rozhodne zlikvidovat, se dějí jenom ve filmech. Ale možná po přečtení tohoto povídání změníte názor. Chtěla bych zdůraznit, že tenhle rozhovor nevznikl proto, aby znovu zkoumal fakta – ostatně téhle kauzy byl (a samozřejmě je) internet plný a jak už jste si mohli zvyknout, Příběhy lidí se zajímají o člověka. O Karlově nevině rozhodl soud, a proto je tohle povídání příběhem muže, kterému se na několik let život doslova rozpadl. Jak celou věc prožíval, jak ji vnímá s odstupem a jak se mu žije teď? Zpověď muže, který se stal nepřítelem státu.
Jak se teď máte?
No, už je to přes rok, co se to všechno začalo uklidňovat. Je to zásluha i mé přítelkyně Niki. Už nebojujeme se synem sami, ona se pro mě stala obrovským pilířem a dělá nám zázemí. Když jsem přišel o práci, tak jsem se živil na část úvazku jako pojišťovák. Přiřítil jsem se domů, rychle uvařil a jel jsem rovnat krabice do Tesca, pomáhat na stavbu, nebo jsem rozvážel noviny. Prostě jsem dělal to, kde mi nabídli peníze hotově. Potřeboval jsem, aby mě vyplatili na ruku. Kdyby mi něco někdo poslal na účet, tak by mi to sebrali. Z téhle strany to měli dobře připravený. Chtěli, abych o všechno přišel, zůstal na dlažbě, neměl nic. To se jim naštěstí nepovedlo, ale nebylo to jednoduchý.
Když byste měl svůj příběh shrnout ve zkratce, co byste řekl?
Měl jsem poměrně vysokej armádní post, snažil jsem se chovat vždy férově, ale nesouhlasil jsem s předraženou armádní zakázkou. Tak mě sundali. Hodili mi na krk, že jsem korupčník, pedofil, odposlouchávali mě, sledovali, manipulovali lidi kolem mě, odřízli mě od peněz a snažili se udělat ze mě trosku. Měl jsem to jako trest za to, že jsem nechtěl zpívat jejich píseň. Doteď se z toho dávám finančně dokupy.
Co teď děláte?
Dělám ředitele logistiky v jedné české firmě, zabývám se prodejem realit a pojišťovnictvím. Pojišťuju lidi, reality, pojišťuju i firmy a tak. Kandidoval jsem do senátu, to bohužel nevyšlo, ale nevadí. Hraju hokej a taky si chodím s kamarádama zalítat na ultralighty. Dostal jsem i nabídku jít lítat s historickými stroji, ale k tomu ještě nedošlo, protože by to byl finanční zásah a naše rodinná situace ještě není úplně stabilní. Pořád se dávám dohromady psychiky i finančně.
Jsme u Karla v obýváku, v novostavbě rodinného domu v Opatovicích nad Labem. Jeho vztah k letadlům se přehlédnout nedá, všude jsou jejich modely.
To jsou všechno letadla, se kterejma jsem lítal. Tady je Spartan, s tím jsem lítal kompletní testovací lety v Pardubicích, pak 410 zelená, to je taková moje srdeční záležitost. (Pozn.: L-410 Turbolet). Na tý mám nalítáno nejvíc a musím se pochlubit. Jednu dobu se říkalo, že to, co si s tím dovolím já, si nedovolí nikdo. Je to super éro.
Na generální štáb jste se dostal z pozice řadového pilota. Jak jste vnímal tamní prostředí, když jste do něj pronikl?
Všechno mě tam štvalo. Respektive štvalo mě, jak neefektivně je to vedený. Samej kamarádšoft typu „když s náma budeš zadobře, budeš lítat na Challengeru“ (pozn.: Challenger 601-3A – dvoumotorový proudový dopravní letoun určený k letům na dlouhé vzdálenosti.) První dva roky mi lezly oči z důlků, co se tam děje. Chytrý lidi radši odešli a zbytek mi říkal, ať neměním to, co je zavedený a radši mlčím. Když jsem viděl, jak se tam plýtvá armádníma penězma a zároveň jsem věděl, jak a kde by šlo ušetřit, tak to mě bral amok. Armáda má peněz dost, ale fakt nejde kupovat techniku o dvě miliardy dráž. Ty peníze pak chybí na to, abych je měl třeba pro ty lidi. Nebo víte, jak se přidělovaly funkce? Jen na základě toho, kdo je s kým kamarád. Příklad – mně říkali, že pro kariérní postup či povýšení musím mít angličtinu. Udělal jsem si ji. Pak řekli, že musím mít operační angličtinu, udělal jsem si ji. „Udělej si přezkoušení na tohle, tohle a tohle.“ Některým lidem se prostě pořád říkalo, co všechno musí mít, a ve finále pak za vašimi zády přišel člověk, kterej to nesplňoval, kterej měl jít do zahraničí, nesplnil ve finále ani angličtinu, ale byl to něčí kamarád. Bohužel já jsem „nepříjemný“ člověk pro nadřízený, já všechno zkoumám, a když někde najdu chybu, tak chci vědět proč, co to je a když vím, že mám pravdu, trvám si na ní. Nikdy jsem nepracoval jako tupá ovce, či písařka.
Kdybyste měl s odstupem času vzpomenout na to, jak to všechno začalo. Kdy to bylo a co se dělo?
Ty tlaky ohledně letadel Casa začaly už někdy v roce 2008. Já jsem bojoval za širší výběr a regulérní výběrko. Casa z hlediska porovnávaných parametrů byla tak 4. – 5. v řadě. Jenže ty podmínky byly opravdu nastavený tak, aby vyhrálo právě tohle letadlo. Chtěl jsem jen regulérní výběrové řízení, ale to neprošlo. Pak jsem dostal rozkaz, že to ta Casa prostě být musí. Netvrdím a nikdy jsem netvrdil, že je to špatný letadlo. Tenkrát ještě nikdo nemohl tušit, že to bude mít tolik závad a že to v určitou dobu bude neslučitelné s tím, aby to letadlo vůbec létalo. Problém byl od počátku způsob nákupu a cena.
Na čí to bylo pokyn?
Jednoznačně na Bartákův. (pozn.: Martin Barták, tehdejší ministr obrany.) Jsou k tomu i evidované dokumenty. Jeho náměstek Fulík mi nepřímo, a pak i přímo vyhrožoval, že pokud nebudu pracovat podle toho, jak je mi nařízeno, tak se to promítne i na mé kariéře. To už proběhlo někdy v roce 2009. Dokonce pak po štábním informačním systému koloval i email, kde nám přímo řekl, jak máme napsat ohodnocení Casa. Bohužel po anabázi se mnou většina zainteresovaných ztratila paměť.
Co tam mělo být napsáno?
Že v podstatě nic lepšího než Casa pro armádu České republiky neexistuje. To jsme odmítli, ale v tomto duchu to mělo být.
Co jste do ohodnocení tedy napsal?
Pravdu. Že Casa je náhradou za dvacetšestku (Antonov An-26), ale to bylo každý letadlo. Cokoli bysme koupili, tak to byla náhrada, ale neřešil jsem, jestli adekvátní, nebo neadekvátní.
Měl jste na to nějakou zpětnou vazbu z vyšších míst??
Několikrát! Dokonce se to vyhrotilo tak, že za mnou jednou přišel plukovník Verner se svým kolegou Dvořákem a naše setkání končilo tím, že mi řekli „pane majore, splňte rozkaz“. V té době jsem byl ještě major. Pak jsem zjistil, že jsem odposlouchávanej a sledovanej. To jsem bral, že to tak nějak patří k tomu, že mám vysokej post a jsem součástí rozhodovacího procesu o drahé armádní zakázce, ve které je hromada tlaků. Podivně za mnou jezdila auta. Když jsem si někam sám přišel sednout, v tu chvíli přišli lidi, co se chovali jakoby normálně, ale přitom nestandardně.
„Nákup letounů pro českou armádu byl podle policie předražený o více než 650 milionů korun. Protikorupční policie kvůli tomu obvinila z porušování povinnosti při správě cizího majetku a zneužití pravomoci bývalou ministryni obrany Vlastu Parkanovou, ta vinu odmítá.“ zdroj: lidovky.cz
Když jste věděl, že vás někdo odposlouchává a sleduje. Řešil jste to nějak?
Ne. Já jsem nic nedělal špatně, tak jsem si říkal, ať si mě klidně sledujou a poslouchají. A sledovat mě, to bylo fakt „složitý“. Můj režim byl dost pravidelnej. V práci jsem chodil všude na čipovou kartu. Jíst jsem chodil do fast foodu do Letňan a hlavu jsem si čistil na stadionech po Praze, kde jsem hrál hokej, protože jsem hrál pražskou hokejovou ligu. Občas jsem si chodil čistit hlavu na Divokou Šárku, protože toho bylo fakt hodně. Navíc příslušníci Vojenského zpravodajství si informace od nás průběžně brali, chodili k nám. Byl jsem s nimi ve styku, nic jsem jim netajil. Říkal jsem jim, co je pravda. Včetně toho s kým se bavím a stýkám.
Nechtěl jste kvůli těmhle tlakům odejít?
Chtěl. Ten tlak byl už tehdy velkej a na lítání jsem měl čím dál míň času. Nejšťastnější jsem byl s mladýma klukama na okruhu, nebo 1500 metrů nad zemí, když jsem všechno nechal dole. To mě bavilo, ale na to už nebyl čas. Začaly naschvály ze strany funkcionářů. Chodil jsem do práce a z práce otrávenej, ale nakonec jsem si řekl, že to nevzdám, budu bojovat a zvládnu to. Pokračovalo to tak, že mě v roce 2010 před misí v Afganistánu povýšili na podplukovníka. Bylo mi 38 a byl jsem jedním z nejmladších, bylo to zřejmě míněno jako moje motivace a poslední šance.
V té době začalo uvadat i vaše manželství a začal jste se rozvádět. Byly nějak problémy doma a v práci propojené?
Rozpad manželství jel po úplně jiné linii už několik let, ale na konci se to spojilo. Za spoustu věcí jsem si mohl sám. Zpravodajci jen využili i toho rozvodu jako nástroje proti mně, aby na mě byl větší tlak.
Jak?
Byly tam velmi nestandartní kroky. Soud mi vyměřil výživné, které překračovalo můj čistý měsíční příjem. 16 tisíc na jednoho syna, 14 tisíc na druhýho syna a 12 tisíc na manželku – prý na udržení životní úrovně! A to měla vyšší plat, než já. Já jsem bral tak 44 tisíc čistého v tu dobu. A z toho 14 tisíc hypotéka, takže platit jsem zvládnul se sáhnutím do úspor dva tři měsíce, a pak už samozřejmě ne. Čtvrtý měsíc neodešla platba včas, a už druhý den jsem měl exekuci. Zablokovali mi plat a já tím pádem neměl ani na naftu, ani na jídlo, na nic. Jenže jsem musel nějak přežít. Neměl jsem ani na blbej rohlík.
A vy si myslíte, že to bylo nastavené jako vaše cílená likvidace?
Určitě. Záměr byl dostat mě do nekomfortní zóny, aby na mě byl tlak, a abych si nedovolil vytvářet další problémy. Abych poslouchal. Neoficiálně vím, že se zpravodajci stýkali i s mou bývalou ženou. Několikrát se měli sejít v Praze. Nikdy mi to nikdo nepotvrdil, ale u rozvodového soudu disponovala informacemi, které mít neměla a to i informacemi z práce, co dělám, kde dělám a jak dělám. Prostě někdo ji informoval a já si jsem téměř jistý, že ji vytěžovali.
Sice jste se rozváděli, ale to byly vaše vztahy vyostřené až tak, že by šla takhle tvrdě proti vám?
Pomsta. Ona to řekla hned. Žádost o rozvod jsem podal v roce 2010 já. Nabídl jsem jí velmi slušný podmínky a chtěl jsem to vyřešit důstojně a se ctí. Bohužel to neklaplo. Smírná cesta a domluva nebyla možná. Prohlásila, že mě zničí a že mě to bude mrzet. To její spojení se zpravodajci se jí tedy dost hodilo do krámu, protože se to nabízelo. Co mě bolelo nejvíc, to bylo, že jeden z mých dvou synů byl používán proti mně. Exmanželka na něm hodně zapracovala. Dokonce pak zpětně u některých věcí, které řekl, přiznal, že lhal jen proto, že to chtěla máma a teta. Konec konců i na videozáznamu z jeho výslechu to je zaznamenané.
Když jste se tedy ocitl bez koruny, co jste udělal?
Pomohl mi kamarád a spolužák Petr. Nenechal mě spadnout do bahna. Půjčil mi peníze. A za to, že mi pomohl, přišel i on nakonec o svoji prověrku, i on měl pak značné potíže. Ale to, co očekávali, se nestalo. Nezlomili mě a já jsem pořád držel. Pořád jsem chodil do práce a pořád jsem někomu ležel hodně v žaludku. A protože mě nezlomili, tak se ty tlaky začaly stupňovat.
Odebráním bezpečnostní prověrky?
Jo. Byl to rok 2012. Ještě v pondělí jsem řídil vojskový zkoušky a v úterý jsem si převzal obálku s tím, že nemám prověrku. V tu chvíli začal boj o přežití. Nejdřív si říkáte, že to je špatnej vtip. Byl jsem zhruba v polovině periody prodloužení bezpečnostní prověrky a najednou jsem si od NBÚ přečetl, že mi ji odebírají, protože jsem člověk, co soustavně, dlouhodobě a cílevědomě působí proti zájmům České republiky v oblasti ekonomiky obrany. Hovadina, ale účelná. NBÚ totiž nemusí nic zdůvodňovat, stačí když „nabude dojmu….“ U mě se přitom nic nezměnilo! Pořád jsem se setkával se stejnejma lidma, chodil na stejná místa. Naopak jsem ty společenské styky kvůli Case ještě omezil. Pomalu jsem nechodil ani do hospody. Neměl jsem na to chuť a hlavně ani čas. To odebrání prověrky byl prostě jasnej postih za to, že jsem neposlouchal a že jsem bojoval proti tomu, aby se šlo cestou ukázání na jedno letadlo.
Pokračovalo to tím, že jste byl obviněn z pohlavního zneužívání. Jste si jistý, že to souviselo s případem CASA?
Stoprocentně! Nikdo na mě nikdy nepodal žádné trestní oznámení, pouze nějaký „poznatek z důvěryhodného zdroje“ informoval policejní orgán, že „byl spatřen 41letý muž s mladou, pravděpodobně nezletilou dívkou a přespal s ní na hotelu, kde pravděpodobně došlo k mravnostnímu trestnému činu…“ Mojí kamarádce prostě a jednoduše oznámili, že jsem jí pohlavně zneužil dceru. Nebyla to žádná moje přítelkyně, jak psali novináři, ani expřítelkyně, byla to prostě kamarádka. Já jsem v té době měl přítelkyni Evu. Jola byla sociálně slabší, po rodinné tragédii psychicky nestabilní, takže když jsem byl ještě v armádě, tak jsem jim občas třeba půjčil boty na lyže, snowboard, aby mohla jet mladá na lyžák, a tak. A všechno dobré se mi vrátilo zlém. Když jsem se to dozvěděl, volal jsem jí, co to znamená. Na druhé straně jsem slyšel jen přerušované blekotání „é, no, víš, oni tady byli….“. A pořád to vypadávalo. Položil jsem to, že jí zavolám znovu. Jak jsem to položil, tak za pár vteřin mi ten telefon bouchl v ruce. To bylo den předtím, než mě sebrali. Zajímavé bylo, že i o tom, že mě seberou a kdy mě seberou, věděla i moje bývalá žena.
Co přesně se stalo s tím telefonem…?
Oni nechtěli, abych se jí dovolal. Oni ten rozhovor blokovali, přerušovali na dálku a asi tam ten software zahltili tak, že se přehřál, nebo nevím, ale každopádně mi to hlásilo, že se nemůže připojit k signálu. Tím pádem z toho nešlo volat. Třeba mě nějak na dálku odpojili ze sítě, netuším. Prostě ten mobil v tu chvíli přestal jít. Takže jsem si půjčil telefon od syna a zavolal jsem jí znovu. Ona mi řekla, jak to bylo. Že tam zpravodajci, nebo policajti přišli, že jí i její dceru Kristýnu zastrašovali. Někde na ní 3 hodiny řvali a podobně. Prej jsem s ní spal. Ano, já jsem s ní spal! Ale v jednom pokoji! Ta holka byla panna a ukázaly to i lékařský posudky.
„Daňhel měl mít podle obžaloby pohlavní styk s dívkou v dubnu 2012 v jednom pražském hotelu. Dívka přicestovala do Prahy ze severní Moravy na nákupy za svou matkou, se kterou měl tehdy Daňhel milenecký vztah. Daňhel si však myslí, že za jeho obviněním stálo Vojenské zpravodajství (VZ), které ho podle něj již několik let sleduje. Chtěli ho prý očernit, aby nebyl věrohodným svědkem v kauze CASA.“ zdroj: blesk.cz
Co v tu chvíli udělalo vaše zdraví?
Nic. Snažil jsem se jen ochránit sebe a tehdejší přítelkyni Evu, mého a jejího syna.. Tělo bylo v obrovským stresu, ale vítězila snaha je chránit. Věděl jsem, že to ustojím, ale na to, abych se zhroutil, tehdy nebyl čas. Až později, někdy od začátku roku 2014, se mi to vrazilo do zdraví. Měl jsem vysokej tlak a výkyvy váhy. Během dvou měsíců jsem třeba přibíral a ubíral 10 – 12 kilo. No a hlavně nespavost. Za týden jsem naspal třeba čtyři hodiny, a ještě mě pořád brněly ruce.
Léčil jste se?
Ne. Já jsem nechtěl nikam jít. Chodil jsem jen na rozbory krve. Ty byly v pořádku a tak bylo jasné, že všechno ostatní si musím vyřešit hlavou.
Co vaše psychika?
No, byl to stres a boj o přežití, jak už jsem řekl. Přišel jsem o to, co jsem měl rád a hodně se to odrazilo i na mým mužství. Neměl jsem chuť na sex, na žádnou ženskou, nechtěl jsem koukat na romantické filmy a porno pro mě bylo tabu. To pro mě v tý době bylo pomalu sprosté slovo. Byl jsem rád, když jsem byl s přítelkyní, ale intimnosti jsem prostě nechtěl. Vyhýbal jsem se tomu.
Jak jste se vypořádával s mediálním zájmem?
Špatně. Nějak jsem v té bezradnosti doufal a čekal, že mi někdo pomůže. Takže jsem i několika novinářům řekl úplnou pravdu, i interní věci a oni to pak prezentovali jinak, takže jsem se potom úplně zavřel. Přestal jsem i chodit mezi lidi, protože se mě na to všude dokola ptali. Šli jsme s přítelkyní na akci, ale já jsem tam nešel povídat o tom, jak nějakej podplukovník někde svědčil. Já jsem si tam šel vyčistit hlavu. Byl jsem rád, že tu Evu, dnes už bývalou přítelkyni, můžu vzít za ruku a být v klidu, ale to se prostě nedařilo. Já si chtěl povídat o holkách, o autech, o motorkách, o počasí, o blbostech. Ne o mně, ne o pedofilii, o soudech, ani o letadlech, ale to okolí to prostě nějak nedokázalo akceptovat. Naštěstí armáda mě psychicky vybavila dobře, takže jsem fungoval jako robot. Já jsem prostě chtěl jen přežít… A vlastně asi úplně nejhorší pro mě bylo to období, když se to všechno přehnalo. To si sednete, zrekapitulujete, co všechno se stalo a kolik to stálo. Najednou vidíte, že si musíte srovnat život a zaplatit dluhy, aby jste se mohla podívat do zrcadla. Tak to jsem si i já říkal, jestli má ještě smysl bojovat, nebo všechno prodat, nemít nic a začít někde znovu žít od nuly. To právě byl moment, kdy jsem si uvědomil, že nejbližší pomocnou ruku najdete na konci svého ramene.
Tehdejší přítelkyně Eva pro vás nebyla oporou?
Zpočátku jsem tomu strašně věřil. Jak se ale ukázalo, tak ne. Ona byla hodná holka, ale její nevýhoda byla, že si prostě ráda povídala, takže hodně interních a intimních věcí bohužel dávala k dobru i spoustě lidem v okolí. To pro mě bylo obrovský zklamání. Dokonce jsem se jednou dozvěděl, že po pár deckách vína někde kamarádkám ohledně té anabáze s pohlavním zneužitím vyprávěla, že „Bůh ví, jak to vlastně bylo.“ Do novin jsem třeba řekl, že mi je partnerka oporou, ale přitom z odposlechů všichni museli vědět, že to je jinak, že se pořád hádáme, a že to nefunguje. Pak mi vyčetla, že si s ní nepovídám, protože já jí prostě přestal cokoli říkat. Ona by to poslala dál. Neměl jsem se o koho opřít a to zázemí, které jsem chtěl budovat, mělo obrovskou díru. To mě zabíjelo možná nejvíc. Spolu se strachem o syna Martina. Aby mu někdo neublížil tím, že mu řekne třeba: „Tvůj otec je pedofil.“ V té době jsem ale neměl prostor věci okolo vztahu řešit a věčné nesmyslné hádky mě přestaly bavit.
„Obžaloba tvrdila, že Karel Daňhel dceru své expřítelkyně zneužil v dubnu 2012 na pražské ubytovně. Za to mu hrozilo až deset let vězení. Hlavní svědkyně o zneužití původně mluvila, když si ji předvolala policie. Později to odvolala s tím, že ji k obvinění dotlačili policisté. U soudu mlčela, stejně odmítla vypovídat i její matka. Obě s odůvodněním, že by si mohly přivodit trestní stíhání.“ Zdroj: idnes.cz
Neměl jste třeba i stavy, že jste nevycházel mezi lidi?
To jsem ani nemohl mít. Byl jsem zadluženej z rozvodu a z právních služeb spojených s očištěním mýho jména. Zadluženej vlastně pořád jsem. Musel jsem chodit mezi lidi. Musel jsem pracovat, dělal jsem pojišťováka. To, abych se mohl rozvést, dokázal svoji nevinu, abych vůbec mohl jít před ten soud a bránit se na úrovni, to mě na právnících stálo 1,4 milionu.
Měl jste v okolí lidi, kteří se od vás odvrátili?
Ano a bohužel ne málo. Na druhou stranu silnice přecházeli hlavně ti, kterým jsem předtím nejvíc pomohl. A paradoxně nejvíc mi pomohli ti, kteří sami neměli. Ti nejobyčejnější. Jedna sousedka si tady zlomila nohu, a když nemohla chodit, tak jsem jí šel nakoupit. Ona mi pak za to nosila pekáče buchet. Což v době, kdy nemáte nic, nebo maximálně stovku na týden, tak to byl obrovskej dar. V té době tady se mnou na vše byl můj mladší syn. Já si pamatuju, jak jsem seděl na schodech, měl jsem v ruce 15,- a šli jsme hledat lahve, abychom je mohli odnést a koupit si za to rohlíky. Opravdu to takhle bylo, a to jsem měl v garáži Mercedesa, kterýho jsem chtěl prodat, ale prodat nešel. Každej, kdo se ozval, že by to koupil, tak z toho vycouval. Jeden zájemce mi dokonce těsně před domluveným převzetím auta zavolal a řekl: „Já nechci mít problémy, já to auto od vás nechci.“ Až takhle to bylo udělaný.
Proč jste s tím autem nejel do bazaru?
Protože já to auto nepotřeboval prodat za každou cenu. V bazaru bych hodně tratil, dostal bych daleko míň, než byla reálná hodnota.
Měl jste stovku na týden pro dva lidi, to nebyla nutnost to auto prodat za každou cenu?
Jenže to auto byl můj prostředek k obživě, a kdybych ho prodal za 150 tisíc, tak bych si šel koupit ojetý auto za 50 tisíc a dalších 50 bych do toho narval, abych mohl vůbec jezdit. To pro mě nebylo řešení.
Vy už jste to zmínil na začátku. Vy jste chodil pracovat i do Tesca?
Ano. Chodil jsem tam po nocích rovnat krabice a doplňovat zboží. Kamarádům jsem pomáhal, kde bylo potřeba. Kde jsem mohl, tam jsem šel a vždycky jsem šel tam, kde jsem dostal peníze na ruku. Třeba tisíc korun, protože kdyby mi to přišlo na účet, seberou mi to.
Sebrali vás v červenci 2012. Rok poté, tedy v červenci 2013 jste si vyslechl osvobozující verdikt. Vnímáte, že to má nějaký reálný dopad, nebo na vás lidi pořád koukají skrz prsty a říkají si: „Bůh ví, jak ono to vlastně s tou pedofilií bylo?“
To záleží člověk od člověka. Někteří lidi ve mně chtějí vidět člověka, kterej zneužil holku. Jiní lidé co mě znají, vidí člověka, kterýho zlikvidovala politická garnitura, která si myslela, že je nesestřelitelná a bohorovná. Jak se pak ukázalo nebyli ani bohorovní, ani nesestřelitelní. Dneska už se to naštěstí trochu mění. Už se říká „to je ten pilot“ a neříká se „to je ten, co zneužil tu holku.“
Vysoudil jste od státu 400 tisíc korun. Už jste je dostal?
Ano, ale vše šlo na dluhy. Investované prostředky, abych přežil, byly několikanásobně vyšší a tak splácím dodnes. Naštěstí už mám práci, stabilní příjem. Zhruba rok mi ještě potrvá dostat se na nulu. Nebýt trpělivosti přátel, nedalo by se to vše zvládnout.
Potkala jsem se s vámi už několikrát. To, jak pozorujete okolí, jak reagujete a jak všechno sledujete – nemyslíte, že se to už posunulo do paranoidní roviny??
(Smích) Když mě sledovali, když jsem byl ještě v armádě, tak jsem těm podezřelým lidem, co si sedli vedle ke stolu v kavárně, třeba poslal kafe, nebo tak.. A většinou jsem se trefil. Když jsem to někomu vyprávěl, tak všichni říkali: „To je jasná paranoia“. Až u soudu se potvrdilo, že mě opravdu sledovali a to dlouhodobě. Ti všichni, kdo se mi smáli, se mi potom omluvili. Souvisí to i s vaším povoláním novinářky. Každý investigativec v té době měl za sebou nějaké „opice“, nebo pána, co měl psa atd. Novinářům už nevěřím a vy nebýt Zdendova dcera, tak jsme spolu dnes nehovořili. Ale zpět k vaší otázce: Už se prostě chovám jinak, než dřív. Sleduji své okolí, do telefonu neříkám nic, ani s rodinou nic po mobilech neřešíme, moje soukromé telefonáty trvají tak 30 vteřin v průměru.
Měl jste tady odposlech?
Ano, měl. Paradoxně jej našla bývalá manželka. Věděl jsem, že mě odposlouchávají, takže bylo jen otázkou, kde ta štěnice je. Ne to, jestli tady je. Bylo to nalezený, bylo tady dost věcí, měl jsem napíchnutý i auto. Vidíte, jak je tamhle rozškrábaný to na tý zdi? Tak tam bylo taky cosi, našla to moje ex. Já jsem si nechal barák vyčistit, jenže na chvíli můžete odjet a můžete to mít zpátky. Ale nechal jsem si udělat speciální zabezpečovačku, abych to eliminoval.
Jaká byla vaše motivace jít do politiky?
Po rozchodu s Evou jsem zvažoval, že opustím republiku. Nabídky jsem nějaké měl. Přestal jsem věřit tomu, že má u nás v banánové republice cenu něco vytvářet. Oslovili mě ale lidi, které znám dlouho a moc si jich vážím. Zeptali se mě, a protože k nim mám názorově blízko, kývl jsem.
Koukám na vaše tetování: „Only the strong survive.“ (Jen silní přežijí). To jste si nechal udělat pro větší motivaci bojovat?
To jsem si dal předloni k narozeninám. Našel a navrhl mi to můj syn. Vyjadřuje to přesně všechno to, co jsem prožil. Vystihuje mě to. Vždycky jsem byl bojovník a tohle tetování je tetování Maorských bojovníků. Na hrudi mám pak lva. O mně je známo, že jsem byl vždycky srdcař a rváč. Při hokeji na ledě jsem pro ránu nešel daleko a za svou pravdou si vždycky stojím. Přežil jsem. I když mě to málem stálo život, přežil jsem. A teď mám krásnou ženu, novou rodinu a už chci žít normální život.
