Markéta Šubrtová /32/ je matka samoživitelka, která pochází z Trutnova. Vystudovala podnikatelskou školu, ale v oboru nepracovala. Celý život se živila v Praze jako servírka. Aktuálně žije v Řevnicích, ve starém pronajatém domku. Má dvě děti – Martina 8 let a Ládíka rok a půl. Každý z jejích synů má jiného otce, alimenty údajně neplatí ani jeden z nich. Víc vztahů, než s otci svých synů, Markéta neměla. První se ji prý pokusil v těhotenství otrávit. Od druhého utekla, když rostla jeho záliba v alkoholu, a tím se zvyšovala i jeho agresivita. Na živobytí má Markéta po zaplacení všech nákladů zhruba 1.500,- až 2.000,- měsíčně. Její osmiletý syn musí v rodině zastat z velké části „chlapskou roli“, což má za následek, že se mu spolužáci ve škole smějí a šikanují ho. Navzdory tomu všemu jsem Markétu během několika našich setkání neviděla nikdy jinak, než s úsměvem na rtech.
Proč Markéta? Už pár měsíců jsem tichým pozorovatelem ve facebookové skupině Klub svobodných matek. O ní jsem se dozvěděla díky reportáži mého bývalého kolegy Honzy Nováka, který téma maminek v nouzi velmi dobře zpracoval do pořadu 168 hodin. (Reportáž ke zhlédnutí zde). A právě v téhle skupině maminky poměrně otevřeně řeší své starosti, vzájemně si radí, podporují se. Když jsem v létě hledala pro jeden televizní projekt externí posily na práci z domova, rozhodla jsem se využít právě maminky samoživitelky. Jednou z těch, které se přihlásily, byla i Markéta. Když jsem jí řekla, kolik si může vydělat, zareagovala: „Ježíšikriste to není možný, to bych mohla mít na elektriku a neodpojej mě.“ Shodou okolností byla právě ona jednou z těch, se kterou o pár týdnů dříve natáčela „stošedesátosmička.“ Od té doby jsme se několikrát sešly. Markéta nemá problém jít s kůží na trh, nemá problém mluvit o tom, co prožila. Jen díky tomu mohl vzniknout tenhle rozhovor. Našim respondentům nikdy za povídání neplatíme. U Markéty jsem ale udělala výjimku. I když by si sama o peníze neřekla, bylo jasné, že odměna za tohle povídání ji na několik týdnů zbaví starostí, za co uvařit svým dětem…
Tak pojďte dál, tady žiju v pronájmu. Dvě místnosti a taková kuchyňokoupelna. Je to starej chladnej barák, ale vlastně tady máme všechno, co potřebujeme.
Stojím uprostřed malého temného prostoru. Jde vlastně o ohraničenou část chodby, nachází se tady jen pár kuchyňských skříněk, na čemž by nebylo nic k divení, ale – součástí téhle mikrokuchyně je i sprchový kout. Světlo sice svítí, ale opravdu jen tolik, aby se dalo říct, že tady není úplná tma. K lince mám půl kroku dopředu, do sprchy jeden krok šikmo vpřed. Jeden krok doleva mi stačí pro to, abych se postavila k umyvadlu na ruce, které je zároveň dřezem a půl kroku šikmo vzad stojí stará kamna. Z toho celého uspořádání je mi dost úzko.
Teda, ale koupelna v kuchyni, ještě jsme ani nezačaly a už mi dochází slova.
No a to dřív tady nebyl ani sprchovej kout, jen trubka ze zdi a u toho závěs. A sporák mám teď taky novej, teda novej. Dostala jsem starší, ale předtím jsem vařila jen na jednoplotně. – „Počkej, Martínku, teď nemám čas, musím tady najít pro paní někde nějakej hrníček čistej.“ – Na kafíčko? – „Na kafíčko.“ – Škoda, že ho nemůžu udělat. – „Můžeš ho udělat, klidně, na.“
Ta kamna tady, tím vytápíte celý byt?
Jo, ono se to tím vytopí krásně. A rychle. Jen to zase rychle vystydne, takže když v zimě v noci nepřiložím, ráno se vzbudíme a je tady 14 stupňů. Bylo to tady devět let neobydlený a je to znát. Chcete do kafe šlehačku?
Ne, určitě ne. Nepotřebuju. Koukejte si to šetřit. A kde máte záchod?
Támhle, na chodbě. Co je teda ale blbý, že v zimě zamrzá. Když meju nádobí, tak tam Martínek předmejvá ve studený vodě, a já to tady v tom umyvadýlku na ruce pak domeju v teplý.
Jak jste tady dlouho?
Teď v listopadu to byl rok. Předtím jsem byla v bytě na Proseku, ještě s tatínkem mého mladšího syna, ale od něj jsem utekla. To jsme pak byli pár měsíců na jedný chatě v Davli. Tam jsme nebyli dlouho, byla to malá dřevěná rybářská chatka. Loni šel Máťa do školy, do první třídy. Všechno měl připravený. My jsme dva dny před začátkem školy přišli odněkud s klukama domů, a protože ex zrovna neměl za co chlastat, tak jsme zjistili, že dal aktovku do zastavárny. I s vodovkama. Takže jsem okamžitě sbalila kluky a jela ke kamarádovi do Davle, do takové nezateplené chaloupky, a pak jsem něco hodně narychlo sháněla. Záchod byl totiž venku a Ládíkovi v té době bylo sotva půl roku…
Ale když se vrátíme na začátek – vaši kluci mají každý jiného tatínka. Kde je ten Martínkův? Co se stalo?
Tak ten mě opravdu miloval. Hodně. Byli jsme dlouhé roky jen kamarádi. Občas pil a bojoval s tím. Já to věděla. Když mě balil, pořád jsem ho odmítala, protože jsem nechtěla chlapa, co pije. On ale přišel s tím, že přestane. Přestal, tak jsme se dali dohromady. Byl fakt hrozně hodnej. Já otěhotněla, nastěhovali jsme se k jeho rodičům, ale on zase začal pít. Když se napil, tak byl majetnickej, agresivní, žárlivej a každýmu nadával. Pak se mě pokusil otrávit, a skončila jsem na koronárce. Ve čtvrtým měsíci těhotenství.
Cože? Neříkala jste teď, že vás hodně miloval?
No, je to tak. Jenže jak jsem byla těhotná, tak zase začal pít. Začal mít alkoholový démony a začal mi říkat, že to dítě není jeho. A jednou mi prostě dal do kafe Tegretol. Prášky na epilepsii. Ráno jsem vstala, na stole měla ranní kafe, on zrovna odcházel a já se napila. Probudila jsem se po čtyřech dnech. Tady mám pořád křížek po centrálním katetru. Ještě jsem si sama zavolala záchranku kvůli obrovským křečím do břicha, a pak už nic nevím. Když jsem se probudila, tak za mnou přišli doktoři a ptali se mě, jestli jsem nechtěla spáchat sebevraždu.
Podala jste na něj trestní oznámení?
Ano. Ale nic se nepodařilo prokázat.
Komunikovala jste s ním potom ještě?
Mě jediný zajímalo, aby byl v pořádku malej. Okamžitě jsem udělala za vším černou čáru. Já už jsem si tam nejela ani pro věci, ty mi přivezla jeho máma a potvrdila, že jedno plato Tegretolu najednou chybí. On to ale nikdy nepřiznal. Pak jsem mu jen zavolala z porodnice, že má syna. Přišel tam ožralej tak, že ho vyhodili. Řval tam na mě: „Ty kurvo, ty tady roztahuješ nohy doktorům!“, a tak.
Viděl vůbec Martínka?
Ne. Zkusila jsem to ještě jednou, když bylo malýmu asi rok a půl. Sešli jsme se na veřejnosti, venku na hřišti pod podmínkou, že tam nebude pít. Přistihla jsem ho ale, jak i na tom hřišti mezi houpačkama nenápadně ucucával rum, tak jsem sbalila Marťu a odešla. Od tý doby o něm nevím, ale nedivila bych se, kdyby se už někde uchlastal.
Kam jste z porodnice šla?
Ke kamarádce, a pak jsem si našla vlastní bydlení a práci. Kamarádky mi musely hlídat Martínka, ale vždycky jsem vydělala na nájem a na jídlo. Když bylo Martínkovi necelých pět, dala jsem se dohromady s Láďou, otcem Ládíka. Na něm se mi líbilo, že vůbec nepil. Občas s chlapama na pivo, ale vůbec se neopíjel. Doma byla pohoda, klid, ale pak jsem otěhotněla a bum. Začal chlastat.
Myslíte, že se začal bát zodpovědnosti?
Ne. Byl samotář, uvědomil si, kolik s dalším dítětem přichází závazků a povinností, co všechno nebude moct. Já jsem se taky změnila, protože jsem logicky během těhotenství potřebovala víc pomáhat, všechno jsem to nezvládala. On začal utíkat na pivo s klukama víc a víc, a já víc a víc tlačila, že tohle nejde. Začalo se to hrotit. Navíc jsme neměli peněz nazbyt, a aby měsíčně utratil za pivo tisícovku, tak to prostě někde chybělo. Když to propil, musela jsem mu dávat peníze na cigára a na cestu, aby se vůbec dostal do práce.
Takže kdo platil náklady za bydlení?
Bydlení platil on a jídlo a provozní věci jsme platili napůl. Když říkám napůl, myslím napůl. Takže já koupila deset rohlíků, musela jsem přinést účet, a on mi z toho půlku dal
A co když snědl těch rohlíků šest?
On je snědl většinou všechny, ale to už ho nezajímalo. Většinu peněz stejně propil. Ano, dal mi 10 tisíc na nájem, 3 tisíce na nákup, což ano, to je fajn, ale on byl extrémní žrout. K snídani snědl třeba pět talířů polívky a k obědu celý kuře. Takže to pak hodně naskáče. Když jsem koupila dva jogurty Martínkovi, který on má opravdu rád, tak na to řekl, že to mi neproplatí, protože to není jeho dítě.
A Markéto, uvědomovala jste si v tu chvíli, že tohle prostě není normální? Že to není dobře?
No, potom už jo. Potom už docela dost. Ale já v tom byla doma vychovaná, že se všechno platilo napůl. Byla jsem ráda, že mi aspoň něco dává.
Mlátil vás?
Jo. Od něj jsem dostala. Dvakrát. Vždycky v opilosti. Poprvé vlastně ani nevím, proč to bylo, nějak mu ujely nervy, ale už nevím proč. A podruhý, to už byl na světě Ládík. Byli jsme venku a čekali všichni na autobus a on něco vytýkal Martínkovi, a já se ozvala, ať na něj neřve. Pustil se do mě a na zastávce mi jednu vrazil. Před lidma. Pak začal pít už fakt denně. Já byla s klukama pořád zalezlá v pokojíku, byl víc a víc agresivní. V noci jsme nemohli spát, protože si pouštěl nahlas muziku, a pak to vygradovalo tím, jak už jsem říkala – dal do zastavárny aktovku i s vodovkama. V tu chvíli jsem sbalila kluky a zdrhla.
Řekla jste mu, že odcházíte, nebo jste utekla v pravém slova smyslu?
Utekla. Když šel na pivo, já sbalila věci do odpadkových pytlů a házela je z toho čtvrtýho patra z okna, abych to nemusela tahat po schodech. Přijel mi pomoct kamarád, tak jsme naložili kluky a odjeli do toho zahradního domku do Davle.
Kdy se vám pak váš ex ozval?
Asi za čtyři dny. Kdy jako přijedu. Pak byl najednou hrozně překvapenej, že jsem odešla. Pár dní se snažil a občas za náma přijel. Já byla nalomená, že bych se vrátila kvůli dětem, ale něco mě drželo, abych to nedělala. A pak už nezavolal, neozval se. Dlouho. To bylo loni v září. V listopadu jsem sehnala tohle bydlení, protože v té rybářské chatce už to dál nešlo.
Hledala jste záměrně mimo Prahu?
Já v tu chvíli potřebovala cokoli, kdekoli, fakt jsem si nemohla vybírat. Moje jediný kritérium bylo, aby to bylo bez kauce, abych nemusela platit nájem předem a platit provizi realitce. Na nic z toho jsem neměla. Takže samozřejmě ten výběr se srazí vlastně na nulu, já byla ráda, že se objevilo tohle. Je to přes známýho, je to starý, je tady zima, ale máme střechu nad hlavou. Já si prostě nemůžu vybírat. Kdo myslíte, že chce pronajmout byt matce samoživitelce? Nikdo.
Kolik tady platíte?
12 tisíc. Bez energií. Plus 1400 elektřina měsíčně a 2400,- čtvrtletně voda.
Dostáváte příspěvek na bydlení?
Nedostávám. Jelikož jsem nedávala kauci, tak majitel dal do nájemní smlouvy, že minimálně rok a půl tady nemůžu mít trvalý bydliště. Chce mít jistotu, že budu pravidelně platit. A tím, že tady nemám trvalý bydliště, tak nemůžu dostávat ani ten příspěvek. Takže já mám jenom příspěvek v hmotné nouzi.
Když tedy sečteme vaše příjmy, kolik dáte dohromady?
7600,- rodičák, 7500,- hmotná nouze a 1160,- příspěvek na živobytí, plus 600,- stravenky. Takže mi na měsíc zbývá tak 1500,- až 2000,-. Na všechno.
Mám desetiměsíčního syna. Náklady s ním spojené jsou větší, než jsem čekala. Vlastně když jste utíkala do té rybářské chatky, tak byl váš Ládík jen o něco málo mladší. Kde jste brala a berete peníze na všechny ty věci pro mimino, které stojí tolik peněz? Jako třeba pleny?
Pleny jsem občas dostala od charity, občas jsem koupila, ale prostě jsem ho nemohla přebalovat často. Šetřila jsem s tím, co to šlo. Teď už ale budeme s plenama muset skončit, i z finančních důvodů. Už mu je přes rok a půl, snad to zvládnem. Vlhčený ubrousky, to je vzácnost, stejně poslouží i namočenej levnej toaleťák. Problém byl jídlo, ale nám dost v tomhle směru pomohlo, že jsem se objevila v reportáži v pořadu 168 hodin na ČT, od té doby máme občas z charity marmelády, přesnídávky, suché potraviny, konzervy a piškoty.
Jak často sem charita jezdí?
Teď jednou za tři měsíce. Naposledy přivezli kromě jídla i čtyři prací gely, dostala jsem pytel polívek.
Jaká máte speciální úsporná opatření?
V noci nesplachuju. To říkám narovinu. To už jsem naučila i Martínka, že se splachuje jen ve dne. Bojler mám limit jeden na den a nádobí se myje jednou za tři dny. Nemám tady dřez, jen umyvadlo na ruce, tam se to naskládá, vypláchne a je to. Sprchujem se jednou za tři dny. Marťa sám, Vládík se mnou. V létě jsme dostali na zahradu nafukovací bazén, tak se Marťa koupal a myl v bazénu.
Kde si čistíte zuby?
No tam, kde myju nádobí, ale když je to umyvadlo plné, tak to nádobí vyndám a odložím ho na pračku, abychom si ty zuby mohli vyčistit.
Jak často perete?
Jednou týdně, ale tu pračku úplně napěchuju a peru vždycky na noční proud.
Jaká třeba vaříte jídla?
No. Koupí se třeba v Lidlu za stovku kuře v akci. To kuře má 2,5 kg a jsou k tomu ještě dvě stehna. Takže když ho vykostíte, kosti vyvaříte, to máte kotel polívky. Pár kousků upeču, z pár kousků můžu udělat řízek, a když předtím oberu kosti, tak to hodím do zapečených těstovin, nebo do rizota. A my se naučili jíst málo, takže z toho máme deset dní co jíst. Přestala jsem solit, kořenit. Vařím všechno pro všechny a když chci, tak si to pro sebe dosolím až na talíři.
Tohle jste uměla i předtím, nebo vám nezbylo nic jiného?
U nás doma se vždycky hospodařilo efektivně, já nikdy nebyla plýtvač. Takhle extrémně jsem to ale nedělala. To až teď.
Co jste vařila naposledy?
Zbylo mi hovězí, tak hovězí s mrkví. Teda vlastně spíš v našem případě hromada mrkve s trochou hovězího.
Kdybyste měla dostatek peněz, na jaké jídlo byste si zašla?
Kalamáry. To miluju. Mořský plody, to je moje, nebo lososa, hm, ale o tom si tak můžu nechat jen zdát.
Je třeba něco, co když dáváte dětem, tak se u toho stydíte?
Jo, třeba když dávám miminu konzervu, nebo polívku z pytlíku. A já vím, je to hrozný, ale občas, když už není zbytí, tak udělám rizoto, dám tam nějakou konzervu a dám mu to. Já vím, že to je přesolený a neměla bych to dělat, ale já volím menší zlo. Naštěstí, i přes ty všechny stresy, pořád kojím, takže tu hlavní výživu má ode mě a co si budeme povídat, kojení mi prostě dost peněz ušetří.
Máte tady wi-fi?
Teď už ano. Tady v Řevnicích jsem našla jednu úžasnou duši, která mi hodně pomáhá, jmenuje se Markéta a ten internet sem mi zařídila a platí ho. Protože já jinak měla internet jen na telefonu a abych ušetřila, tak jsem zapínala data, jen když jsem potřebovala vyřídit něco Martínkovi do školy. Ta stejná paní platí i Marťovi ve škole obědy.
Kdy jste si naposledy koupila něco na sebe?
(Markéta dlouho mlčí a přemýšlí.) Jo, už vím. Minulej měsíc. Dvoje ponožky a dvoje kalhotky. Ponožky jsem totiž neměla žádný a kalhotky dvoje. Takže teď mám čtvery, hehe.
Jaká je vaše sobecká materiální tužba? Zkuste vypustit kluky a soustřeďte se jen na sebe. Když byste si mohla koupit cokoli. Co by to bylo? Co by vám udělalo radost?
Čistě jenom pro mě? Spánek a klid. Vypadnout někam na jednu noc do hezkýho hotelu, tam si lehnout, dát si masáž, zaplavat si v bazénu a zažít ticho. Vyspat se v krásným pokoji a bejt jeden den jen sama. Ač jsou to zlatíčka, tak 24 hodin denně a 7 dní v týdnu bez možnosti hlídání a odpočinku, to je opravdu hrozný.
.. do místnosti už asi po páté přichází Martínek s dotazem, kdy se půjde na procházku. Markéta zvyšuje hlas..
„Marťo, už jsem Ti několikrát řekla, že až to tady dopovídáme. Běž vedle, od toho máš svůj pokojíček, už mě fakt neštvi a vypadni. A neřvi tady, brácha spí.“ Já se omlouvám, takhle to tady občas vypadá. Martin má ADHD a má všechna „dis“, co může mít. Někdy je to s ním fakt těžký. Občas mu dám přes ruku. Přes pusu si musí dávat sám, když mluví sprostě.
Jaká si myslíte, že jste máma?
Občas si říkám, že ta nejhorší na světě.
Jak to?
Já děti nebiju, ale občas prostě zařvu. Hlavně, Martínek to má těžký, nemá moc dětství. Musí mi pomáhat. Je to blbý, ale musí mi hodně pomáhat.
Ještě mu nebylo ani osm. Co třeba dělá za věci, které nejsou adekvátní jeho věku?
Umí naštípat dříví. Absolutně se postará o bráchu, o rok a půl starý mimino. Umí ho přebalit, umí ho nakrmit, hlídá ho. Umí dojít přes celý město do Coopu pro nákup a ještě vybrat z bankomatu peníze. Vybere dvě stovky, nakoupí, donese. Chodí s bráchou sám i ven, když potřebuju uklízet, tak vezme kočár a jde s Vládíkem na procházku. Vím, že mu můžu věřit. A za tohle všechno se mu kluci ve škole smějou.
Šikanují ho?
Jo. On je totiž takovej hodnej trouba a neumí se moc prosadit. Taky si zažil svý a on není a nebude lídr. Jeho spolužáci vědí, že musí doma hodně pomáhat, tak se mu smějou, že je jak holka, a začali mu říkat Martinko. To vlastně začalo už v první třídě, teď je ve druhý. Jenže Marťas tím, jak dělá doma věci, který má dělat dospělej chlap, tak má fakt velkou sílu. Když se mu před časem zase kluci smáli, tak už to Martin nevydržel, po tom jednom se ohnal, a ten klučina měl ještě několik hodin obtisknutý Martínkovy klouby.
Řeší se to nějak?
Jo. Naštěstí je tady fajn paní učitelka, která tu situaci pochopila a začala to řešit. Takže zavolala rodičům toho, kdo vede tu klučičí partu a kdo ovlivňuje všechny ostatní kluky, což je právě ten, kterýho Martin bouchnul. Snažíme se, aby se z kluků stali kamarádi. Martínek teď začal chodit k Tobíkovi domů a tím, že je Tobík nejdůležitější ve třídě a ostatní kluci dělají to, co Tobík řekne, tak snad už bude pokoj. Když ho Tobík vezme pod křídlo, tak si na Martina nikdo nedovolí. Zatím se to daří.
Martinův tatínek je tedy možná mrtvý, Ládíkův tatínek žije v Praze, ale alimenty vám neplatí. Má zájem malého vídat?
No neříkám, že na něj úplně kašle, jednou za dva měsíce sem třeba přijede. A i když neplatí, tak když si vzpomene, že má syna, tak já mu nebráním. Nenechávám je spolu samotný, ale dohromady se projít třeba všichni jdeme. Trvalý bydliště má na úřadě, pracuje na černo… Je to s ním těžký.
Vaše situace je samozřejmě nezáviděníhodná, ale nemůžu se nezeptat. Děláte něco pro to, abyste se ten současný stav pokusila zvrátit?
No, pokoukávám se po internetu po pracích z domova, ale zatím jsem moc úspěšná nebyla. Ale dobrá duše Markéta mi nabídla, že když si seženu práci, tak mi finančně pomůže s tím, abych mohla dát Ládíka do soukromých jeslí, aspoň na dva dny v týdnu. Takže sháním v okolí, kde bych kam mohla nastoupit. Občas si přivydělávám úklidem a když to klapne, mohla bych jezdit na dva dny na Karlštejn, pomáhat dělat to jídlo do krabiček. A prej se tam dají vydělat pěkný peníze.
Co jsou pro vás pěkný peníze?
I kdyby pětistovka týdně navíc, to jsou dohromady dva tisíce měsíčně. To už je krásný. Kdybych nekojila, tak chodím dávat plazmu, tam se dá vydělat, ale to teď zatím ještě nejde.
Jaká práce by vás bavila?
Tak to mi je teď úplně jedno. Teď půjdu dělat cokoli. Klidně i hajzlbábu na Václavák, protože bych byla mezi lidma. Když mi třeba týden nikdo nezavolá, tak se kolikrát bavím jenom s dětma, a to je na hlavu.
Je vám někdy úzko, že si třeba v noci popláčete do polštáře?
Já moc nebrečím. Brečím fakt málokdy, ale úzko mi je často. Nejhůř mi bylo nedávno, když mi nepřišly přídavky, pak mi přišly najednou a hmotná nouze mi je sebrala. To už vypadalo, že se odsud budeme muset odstěhovat. Dva měsíce jsme neměli zaplacenej nájem. Tak tehdy jo, to jsem v noci bulela jak želva a nešlo to zastavit. Brečet přes den si nemůžu dovolit, nechci, aby mě kluci tak viděli.
Nepřemýšlela jste o tom se odsud odstěhovat? 12 tisíc holý nájem za to, v jakém stavu to tady je…
Přemýšlela. A klidně bych i šla, ale ne nikam mimo Řevnice. Ale pořád narážím na to, že všude chtějí nájem předem, chtějí kauci. A to já prostě teď nemám šanci našetřit. Aby mi úřady zaplatily kauci, tak bych musela jít z ubytovny, z azyláku, nebo z ulice. Když jdu z nájmu do nájmu, tak mi nikdo kauci nedá. Tady je prostě super to, že „v říjnu bydlíš, v říjnu platíš.“ Navíc tady mám zahrádku, takže já tady ušetřím za brambory, rajčata, kedlubny, co si tady všechno zasadím a vypěstuju. A pak ten hlavní důvod, proč se nechci a vlastně ani nemůžu hnout mimo Řevnice – Martínek. Už tady chodí do školy, už si toho hodně prožil, 4x se stěhoval a my teď konečně máme šanci, aby si tady našel kamarády. Už se tady cítí doma a začleňuje se do kolektivu. Neumím si představit, že by musel do toho všeho, čím si procházíme, měnit školu. Když by šel zase do jiného kolektivu, tak ho to zase psychicky srazí. A najít si něco jinýho tady? Pořád je to prominentní oblast, jsme kousek od Karlštejna a tady se byt 2+kk pronajímá za 16 – 17 tisíc.
Co byste dětem dopřála, když byste si to mohla dovolit?
Máťa má dvě přání. Jednak konečně vidět moře, nebo v horším případě jet aspoň na pár dní na Staňkov, klidně pod stan. A kolo, protože má malý. Má kolo 18″ a potřebuje 24″. Jenže ty kola jsou ták strašně drahý, takže sháním ojetý.
Kde se vidíte za nějakých 5 – 10 let?
Zůstat tady v Řevnicích. Už se nemuset odstěhovat, nevytrhávat Máťu, utáhnout to za každou cenu a klidně tady i umřít. Asi to bude těžký, ale zvládnu to. Musím, pro ty svý kluky udělám cokoli a navíc jsou i lidi, co jsou na tom ještě hůř, než já.
EDIT: Děkujeme za veliký zájem pomoci mamince Markétě. Pomoc v této chvíli ZASTAVUJEME, protože se jí dostalo mnoha nákupů a pomoci na delší dobu dopředu. Má dosti jídla i oblečení pro kluky. Děkujeme!!!
Zájem pomáhat je úžasný, ale je potřeba zdůraznit, že Markéta bohužel není ani zdaleka jediná samoživitelka, která se nachází v podobné situaci. Proto jsme rozjeli sbírkovou akci, která má za cíl udělat krásnější Vánoce co největšímu počtu dalších maminek v nouzi.
Jak? Z Vašich příspěvků jim nakoupíme a včas doručíme všechno, co potřebují pro parádní štědrovečerní hostinu, na kterou dlouho nezapomenou a kterou by si nikdy nemohly dovolit. Děkujeme!
